Byla jsem ráda, že jsem dostala příležitost účastnit se takového projektu, a navíc se tam sešel skvělý tým, i proto tahle stavba zůstává dodnes mou srdcovkou.

V SMP CZ jsem začínala už při škole jako přípravářka. Na začátku studia jsem si nebyla úplně jistá, kam chci směřovat. Ale postupně jsem se dostala větší měrou k realizaci a zjistila jsem, že mě mnohem víc naplňuje vidět za sebou hotovou stavbu než papíry. Líbí se mi, že firma dělá opravdu hodně pro to, aby umožnila lidem pracovat na takové pozici, která je bude naplňovat a bavit. Je super, že se nemusím bát jít za ředitelem divize a otevřeně s ním mluvit o své profesní budoucnosti.

Často dostávám otázky na téma žen na stavbách a hodně holek mi říká: „Nevím, co bych na stavbě dělala?“ Já na to odpovídám, že dokud to nezkusí, tak to nezjistí a že jejich obavy jsou opravdu zbytečné. Myslím, že by se neměly bát a prostě do toho jít, protože ten pocit, když vám pod rukama vyroste most, je prostě skvělý!

Práce je důležitou součástí mého života, ale jsem přesvědčená o tom, že je potřeba oddělovat práci od osobního života. Někdy je to těžké, ale je důležité si stále připomínat priority a pro mě je to určitě rodina a mí nejbližší. Cítím, že si lidé obecně stále více uvědomují, že práce nemusí být nutně na prvním místě. To, že mě moje práce baví a naplňuje, ale samozřejmě vnímám jako obrovský benefit.

Vždy se snažím dosáhnout dohody lidí, kteří se na projektu podílí. Když dostanu nový projekt, nejdřív se na něj podívám ze všech úhlů a „rozeberu“ ho na jednotlivé části a pak ho spolu se svým týmem znovu skládám dohromady – je to proces, při kterém se snažím hledat jiné způsoby řešení, nové cesty, jak to udělat jinak, lépe.

V SMP CZ jsem začínal na pozici přípraváře, následně jsem působil jako vedoucí přípravy na jednom z velkých projektů, v jehož závěru jsem přijal nabídku na pozici vedoucího střediska. Už předtím jsem řídil tým lidí – tahle změna byla ale zajímavá v tom, že jsem najednou měl řídit ostřílené „mazáky“ a to zpočátku nešlo příliš dohromady s mou kancelářskou teorií. Já jsem ale rád za každou novou zkušenost a v každé pracovní pozici, na každém projektu se neustále učím. Vždycky říkám, že mou školou je život a praktické zkušenosti – ať už se jedná o diskusi s lidmi z provozu, nebo orientaci v cenotvorbě a mnoho dalšího. Pro mě je zásadní, abych v práci viděl smysl, a pokud pro projekt potřebuji nastudovat nějaký aktuální problém, stane se ze mě do jisté míry workoholik a nemám problém se tomu věnovat i po pracovní době. Vím, že mě to dovede ke správnému cíli a nabyté informace v budoucnu znovu využiji. Myslím, že zájem o to, jak a proč věci fungují, skutečně přináší ovoce. Důkazem toho může být i skutečnost, že se mi s nasazeným týmem zatím na všech zakázkách, které jsem vedl od začátku do konce, podařilo zajistit lepší hospodářský výsledek nad rámec původního plánu.

Pozice vedoucího střediska je podle mě skvělá v tom, že je velmi rozmanitá – prostředí obchodu a ekonomiky, plánování a řízení výrobních procesů, všesměrnou komunikaci i práci s lidmi. Svůj čas dělím mezi kancelářskou administrativu a práci na stavbě. Nemám rád stereotyp a baví mě, že mám pořád možnost učit se a objevovat nové cesty.

Na základní škole nám chodily nabídky do učení a jedna z nich byla tehdy na strojníka nebo tesaře do Staveb silnic a železnic, ze kterých pak následně vznikly Stavby mostů Praha. Motory mě opravdu nelákaly, naopak mě táhla práce se dřevem, a proto jsem si vybral tesařinu.

Mám za sebou hodně let zkušeností a jsem rád, když můžu spolu s mistrem nebo stavbyvedoucím probrat, jak budeme řešit konkrétní úkol. A někdy se nám tak společně podaří vymyslet lepší postup, než byl třeba původně naplánovaný. Jinak ale musím přiznat, že technikům na stavbě nezávidím. Kromě vedení stavby musí řešit i administrativu a vést tým, a na to já moc nejsem. Nemám povahu na to, abych hlídal termíny. I proto jsem v minulosti nabídky na pozici mistra odmítal.

Jsem velký flegmatik a přijímám život tak, jak přichází. Rychle to utíká a za těch téměř čtyřicet let u firmy jsem postavil opravdu hodně mostů – i když jsem je nikdy nespočítal. Někde člověk stráví rok a někam jede kolegům na výpomoc jen na dva týdny. Kdybych ale měl zapíchnout špendlíky na všechna místa, kde jsem stavěl, byla by mapa republiky hustě pokrytá.

Když nejsem v práci, rád hraju šachy a chytám ryby. Mám celosvazový lístek a díky tomu můžu chytat všude – podle toho, kde jsem zrovna na stavbě. Ryby, které chytím, ale většinou pouštím, rybařím hlavně proto, že je u vody klid a dobře si tam vyčistím hlavu.

Asi jako každý mám někdy „den blbec“, a když navíc prší nebo mrzne, říkám si, že jsem si tenkrát měl vybrat toho strojníka a mohl jsem sedět někde v teple za strojem… Ale tyhle myšlenky vždycky rychle pouštím z hlavy a těší mě, že jsem tolik staveb vybudoval doslova vlastníma rukama.

Spolu s kolegy z naší společnosti a z německé EUROVIA Infra připravujeme stavbu tak, abychom v následujícím roce mohli začít s výstavbou, která potrvá až do druhé poloviny roku 2020. Práce v cizím prostředí, a zvláště v cizím jazyce, není jednoduchá a já si velmi vážím v šech mých spolupracovníků, kteří na tomto projektu odvádějí skvělou práci.

Co mi v životě přináší radost? Je to moje rodina. Přes týden jsem pracovně v Německu, a tak mi největší radost dělá čas strávený společně s mými blízkými. V práci je to pak ohlédnutí za krásnými stavbami. Vyvolává to ve vás pocit, že to, co děláme, dává smysl. My mostaři máme navíc t u výhodu, že mostní díla jsou opravdu něco výjimečného.

Jaký jsem? Na to by nejlépe odpověděla má rodina nebo kolegové. Já bych se sám charakterizoval jako spolehlivý a svědomitý, snažím se být čestný a spravedlivý a někdy jsem také až moc tvrdohlavý a paličatý. Něco z toho mi v životě pomáhá, něco je někdy na překážku :).

V naší společnosti jsem prošel řadou pracovních pozic, pracoval na významných s tavbách a měl jsem možnost poznat a spolupracovat s o pravdu výjimečnými lidmi. Každé toto setkání, každá s tavba mě z cela jistě poznamenala. Nejraději ale vzpomínám n a opravu Karlova mostu. Byla to pro mě obrovská zkušenost a o pět možnost setkat se s výjimečnými lidmi.

A k mým snům? Těch mám hned několik. Ten pracovní je jasný, dokončit projekt A7 v Německu. Ale ten největší sen je postavit dům pro mou rodinu a zasadit strom :).

Když chce třeba subdodavatel mluvit se stavbyvedoucím a chvíli trvá, než pochopí, že žádného dalšího kolegu k telefonu nepředám a vše budeme řešit spolu. Tyhle situace ale beru s nadhledem, a naopak se mi často stává, že jsou lidé mile překvapeni tím, že na pozici stavbyvedoucí vidí mladou holku. Přitom když jsem dokončila ČVUT, ani ve snu by mě nenapadlo, že jednou budu pracovat na stavbě, a navíc jako stavbyvedoucí!

Ze školy jsem si přinesla jen minimum praktických zkušeností – i když ono se to vlastně ani moc naučit nedá, to si prostě musíte v praxi zažít a osvojit. V SMP CZ jsem začínala jako přípravářka v kanceláři a na stavbu jsem jezdila jen jednou za týden. Postupně jsem ale zjistila, jak je na stavbě každý den jiný, jak se tam pořád něco děje, a chtěla jsem toho být součástí.

Zatím jsem měla možnost podílet se na dvou projektech v pražském metru – rekonstrukci stanice Jinonice a nyní opravujeme stanici Opatov. Na práci v takhle specifických prostorách mě nejvíc přitahuje to, že nikdy stoprocentně nevíte, co vás čeká a co objevíte třeba po odkrytí obkladů. O to více je samozřejmě projekt složitý a jeho příprava je opravdu náročná. Ale myslím, že právě tohle je to, co mě na mojí práci nejvíc baví – že mi neustále přináší nové podněty a zážitky.

Po revoluci jsem se díky bratrovi, který tu už pracoval, dostal do SMP CZ – zkusil jsem zavolat a vyšlo to. Byla to dobrá změna a letos slavím výročí 25 let! Prvních 20 let jsem působil na středisku v Plzni, teprve posledních 5 let jsem tady v Praze. Pracoval jsem tam například na mostu ve Veselí nad Lužnicí, a když pak byla stavba hotová, přesunul jsem se do Prahy, kde kolegové potřebovali pomoc při výstavbě opor – no, a už jsem tady zůstal.

Jsem od Rakovníka, takže do práce to mám hodinu cesty – přes týden proto zůstávám na ubytovně a domů se vracím jen na víkend. Pracovní den pro mě začíná v 7 hodin, kdy se sejdeme na stavbě. Šéfové nám rozdělí práci – kdo a co bude dělat. Všichni dobře víme, jaké jsou naše úkoly, jen když se objeví problém, zavoláme vedoucího a ten rozhodne, jak budeme postupovat dál.

Být tesař znamená hlavně pracovat se dřevem, a to mě vždycky bavilo. Vždyť i doma jsem si udělal nábytek, všechno jsem si vyrobil sám. A proto jsem taky šel do SMP CZ – je to práce na mostech, ale pořád se dřevem. Třeba na dálnici na Rozvadov, kde je spousta mostů, tam to byla krásná práce… Nejradši ale vzpomínám na stavbu mostu v Plzni, u Litické přehrady, protože jsem se na ní podílel od úplného začátku až do konce.

Mám rád, že jsem při práci venku na vzduchu, nemohl bych sedět celý den v kanceláři. Nevadí mi teplo ani zima, ale mám radši, když je chladno, než úplnou zimu – v těch vrstvách oblečení se pak totiž někdy špatně pohybuje. Nemám problém ani s prací ve výškách. Teď právě opravujeme Nuselský most a pracujeme na zavěšené lávce pod mostem přibližně ve 40 metrech nad zemí –což je celkem hodně, ale všechno je to jen o zvyku.

Ale úplně nejdůležitější je zůstat v klidu a nestresovat se… Mám teď v plánu pokračovat do konce roku a pak už mě čeká důchod. Určitě ale budu ještě pracovat, už to mám domluvené – ale jen přes léto a hlavně řemeslo. Taky budu mít spoustu práce na zahrádce, a těším se na vnoučata!

A čím aktuálně žiju v osobním životě? Jako malý jsem vyrůstal v dětském domově. Vím, o čem tam děti touží, a tím směrem se ubírám. Na listopad připravuji halový fotbalový turnaj pro děti z dětských domovů ze Slovenska a Ukrajiny. V prosinci to pak budou vánoční dárky pro děti z dětských domů a nově také oblečení do azylových domů. Přináší mi radost, když jsou lidé kolem mě zdraví, šťastní a upřímní. Pokud bych se já sám měl nějak charakterizovat, řekl bych, že mě nejlépe vystihuje skromnost, vytrvalost, schopnost nevzdávat se a jít si za svými pracovními i osobními cíli. A jestli mi to pomáhá v překonávání překážek? Když nad tím přemýšlím, tak určitě. Bez přispění kolegů a kamarádů by to ale určitě nešlo.

Mám jednu událost, na kterou vzpomínám a o kterou bych se s vámi rád podělil. Po turnaji v kopané pro děti z dětských domovů mi zůstalo pár věcí, starší oblečení od známých sportovců. Tak jsem se rozhodl, že navštívím pár azylových domů a předám jim ho. Když jsem vcházel do toho prvního, tak na mě někdo zavolal: „Eli, jsi to ty?“ Zjistil jsem, že se jedná o kluka, teď už dospělého, který jezdil na turnaje, které jsem pořádal. Řekl mi, že kvůli drogám přišel o práci i o bydlení. Vzpomínal, že když byl v dětském domově, tak chtěl jenom značkové věci, a teď je šťastný, když se někde může najíst a přespat. Předal jsem mu staré zimní boty a starou bundu a on brečel jako malý kluk. Po této události, která ve mně zanechala silný emotivní zážitek, se snažím více pomáhat azylovým domům, nejenom po materiální stránce, ale i finančně. Vím, že to potřebují.

Mám jednu událost, na kterou vzpomínám a o kterou bych se s vámi rád podělil. Po turnaji v kopané pro děti z dětských domovů mi zůstalo pár věcí, starší oblečení od známých sportovců. Tak jsem se rozhodl, že navštívím pár azylových domů a předám jim ho. Když jsem vcházel do toho prvního, tak na mě někdo zavolal: „Eli, jsi to ty?“ Zjistil jsem, že se jedná o kluka, teď už dospělého, který jezdil na turnaje, které jsem pořádal. Řekl mi, že kvůli drogám přišel o práci i o bydlení. Vzpomínal, že když byl v dětském domově, tak chtěl jenom značkové věci, a teď je šťastný, když se někde může najíst a přespat. Předal jsem mu staré zimní boty a starou bundu a on brečel jako malý kluk. Po této události, která ve mně zanechala silný emotivní zážitek, se snažím více pomáhat azylovým domům, nejenom po materiální stránce, ale i finančně. Vím, že to potřebují.

Do SMP CZ jsem přišel už jako zkušený „vodař“ právě v době, kdy s realizacemi vodohospodářských staveb začínala. Stavařina se u nás v rodině nedědila po generace, i když můj tatínek byl báňský inženýr a děda zedník, takže technicky zaměření jsme určitě byli. Mě od malička bavilo kreslení a myslel jsem si, že budu projektovat – nakonec jsem ale zjistil, že ta správná role pro mě je přímo na stavbě. Tahle profese mi dává smysl především proto, že vybuduji něco, co tady zůstane dlouho a pro další generace. Mám rád historii a ta hezky ukazuje, že právě budovy, mosty, hrady a zámky jsou to, co po vás přetrvá…

Dá se říct, že v průměru člověk realizuje jednu stavbu ročně, samozřejmě v různých objemech a velikostech. Určitě ale neplatí, že největší stavby jsou nutně ty nejhezčí. Pro mě je nejhezčí stavba, na které jsem se v SMP CZ podílel, rekonstrukce kalového hospodářství v Mariánských Lázních. Zrovna nedávno jsem se tam byl podívat, znovu jsem s místními techniky navštívil provozní místnost a zjistil jsem, že tam chodí v bačkorách. Pořád si tam udržují neuvěřitelně čisto a po rekonstrukci objekt udržují v perfektním stavu. To mi udělalo velkou radost a potěšilo mě, že si lidé váží mé práce.

Mám rád, když se práce dělá pořádně a kvalitně. Je důležité si uvědomit, že práci nedělám pro sebe, ale pro klienta a já jsem zodpovědný za to, aby byl s výsledkem spokojen. Zároveň ale nikdy nejsem na stavbě sám a je hodně důležité se umět efektivně domluvit s kolegy. Některé současné kolegy znám už ze svého předchozího působiště, jiné jsem poznal až tady, ale řekl bych, že máme stejnou mentalitu a často i podobné zájmy. Kdybych měl prozradit co mě u firmy drží, jsou to právě lidé, se kterými spolupracuji.

Nyní pracuji na dvou projektech, úpravnách vod v Klíčavě a Malešově. Nově také s kolegy připravujeme intenzifikace čisticích stanic v areálu závodu Škoda AUTO v Mladá Boleslavi, které začnou koncem roku.
Kromě práce se těším z mé rodiny. S Lenkou V. máme téměř ročního syna, který nám dělá radost. Je to velký neposeda – po nás obou. Zaměstnává nás natolik, že nám nezbývají síly na žádné koníčky. Otcovství si užívám a Lence pomáhám, jak to jen jde. V práci jsme se dohodli, Lenka tak chodí na jedno odpoledne v týdnu do kanceláře a já se starám o Kubíka.
Řekl bych o sobě, že jsem týmový hráč. Rád pracuji v kolektivu lidí. Jsem soutěživý, někdy až moc. Sportuji. Kromě fotbalu, který jsem hrál závodně, běhám. Účastním se třeba štafetového běhu Vltava Run, který běháme společně s kolegy z Průmstavu.
Svoji profesní kariéru v SMP CZ jsem v roce 2011 přerušil. Dnes svůj návrat po téměř roční pauze vnímám jako to nejlepší životní rozhodnutí, jaké jsem kdy udělal. Potkal jsem zde svou ženu a narodil se nám syn.
Sním o cestě do Austrálie, tento sen mám už od dětských let, když jsem s dědou sledoval cestovatele Zikmunda s Hanzelkou. Chtěl bych si půjčit obytný vůz a cestoval po celém kontinentu …

Celou svou profesní dráhu jsem prožil v SMP CZ, a přitom jsem původně stavařem vůbec být nechtěl. Můj táta byl odborníkem na mostní konstrukce, byl u prvních letmých betonáží v tehdejším Československu a jako stavbyvedoucí působil i na stavbě Nuselského mostu v Praze. Mě ale lákaly spíš přírodovědné obory a svou budoucnost jsem viděl úplně jinde než na stavbě a u mostů. Geny ale nakonec přece jen zvítězily a mosty mě provází celým mým profesním životem.

Hned po škole jsem nastoupil do státního podniku Stavby silnic a železnic a téměř hned jsem byl jako asistent stavbyvedoucího vyslán na stavbu mostu přes Labe v Děčíně. Tu tehdy realizoval Závod 2, který se později transformoval ve společnost SMP CZ. V následujících letech jsem prošel všemi pozicemi na stavbě, byl jsem zodpovědný za region jižní Čechy a později jsem zastával pozici ředitele divize a následně výrobně-technického náměstka.

Všechny ty roky mě bavila obrovská pestrost projektů a výzev, které mi práce v SMP CZ až dodnes nabízí. V paměti mi hodně utkvěla stavba zavěšeného mostu přes vodní nádrž Jordán v Táboře Tehdy jsem totiž stavbu poprvé vedl jako stavbyvedoucí a zároveň to byl opravdu pěkný projekt. Příští rok oslavím u „mostařů“ 40. pracovní výročí a jsem hrdý na spoustu staveb, na kterých jsem se za tu dobu podílel. Jedna akce má ale v mých vzpomínkách opravdu speciální místo. Když v roce 2010 postihly okolí Frýdlantu silné povodně, voda tehdy zničila mnoha lidem přístupové cesty do jejich domovů. My jsme zvládli skvěle zareagovat a poměrně rychle jsme začali budovat lávky a provizorní mostky, abychom místním v rámci možností zajistili návrat k běžnému životu. Bylo úžasné vidět tak rychle výsledek naší práce a dodnes mám dobrý pocit, že jsme se spojili a pomohli těm, kdo to potřebovali. Je to krásná ukázka toho, že i když je stavařina náročný obor, má smysl a skutečně pomáhá usnadňovat a zlepšovat život lidí kolem nás.

Na ČVUT jsem studovala obor stavební inženýrství, a protože mne práce s čísly vždy bavila, po dvou letech studia jsem se zaměřila na ekonomiku a řízení staveb. Po ukončení studia jsem chtěla nabyté znalosti uplatnit v praxi a při výběru zaměstnání jsem se zaměřila na hledání vhodné pozice přímo ve stavebnictví. S nabídkou zaměstnání na pozici přípravářky jsem byla oslovena personalistkou SMP CZ, a to na základě životopisu, který jsem umístila na pracovní portál, a později jsem uspěla ve výběrovém řízení. Ve zkušební době jsem pracovala na pozici asistentky – z velké většiny ale moje pracovní náplň odpovídala pozici přípravářky, a po skončení zkušební doby jsem byla do pracovního týmu na tuto pozici zařazena.

Většinu pracovní doby trávím v kanceláři a na stavby jezdím spíše příležitostně. To když například potřebuji zjistit, v jakém stadiu stavba je – pokud se třeba objeví změna v projektu, je dobré vidět, jak situace vypadá ve skutečnosti. Pracovat jako přípravářka znamená neustále komunikovat s kolegy, především se stavbyvedoucími, ale i všemi ostatními, kteří jsou s danou stavbou nějak spojeni, od vedoucího střediska až po ekonomy, externě také samozřejmě se subdodavateli při výběrových řízeních. Moje práce je obecně hodně různorodá, protože každá stavba je v něčem odlišná a svým způsobem jedinečná. Často musím být kreativní, umět si poradit a najít správné řešení. Základem je ale vždy preciznost a práce s čísly… Obsah práce se mění v průběhu zakázky s ohledem na to, v jaké fázi se právě nachází. Na počátku stavby se podílím zejména na výběrových řízeních na subdodavatele a vytváření nákladové kalkulace. V průběhu stavby se pak věnuji zejména aktualizaci nákladové kalkulace, tvorbě změnových listů, fakturaci a všemu ostatnímu, co je právě potřeba.

Ze všech staveb, na kterých jsem se dosud podílela, pro mě byla nejzajímavější hned ta první, na kterou jsem nastoupila. Jednalo se o projekt „Ústí nad Orlicí – kanalizace a ČOV“. Byl to můj první kontakt se stavbou jako takovou, navíc jsem pracovala přímo v místě stavby. Už když jsem nastupovala, tak jsem věděla, že půjdu přímo na stavbu, a těšila jsem se na změnu. Po celou dobu stavby jsem zůstávala v Ústí nad Orlicí a domů se vracela jen na víkendy. Původně jsem měla zůstat asi dva měsíce, které se nakonec protáhly téměř na deset, určitě jich ale nelituji a nepochybně to pro mne byla zajímavá zkušenost. Na stavbě jsem poznala skvělý kolektiv a dodnes na tuto realizaci velmi ráda vzpomínám.

Aktuálně pracuji na zakázkách jako jsou Vodní dílo Labská, Malá vodní elektrárna Klabava, Vodní dílo Klabava nebo Vodojem Hrdlořezy a revitalizaci technické dokumentace.

Na otázku, co mi v životě dělá radost, odpovídám, že je to složitá cesta, která má pro mě svůj směr a smysl. Jsem aktivní člověk, pro kterého je typická sebekázeň. Je to vidět nejen v práci, ale také u mého crossfitového vzpěračského klubu, který jsem založil a kde působím jako předseda a trenér.

Jako dítě jsem dělal atletiku, vrh koulí, sprint, skok do dálky, floorball, byl dobrovolným hasičem. Všiml si mě tátův kolega, judista. Říkal, že mám velké ruce, a že bych mohl zkusit zápas. Měl jsem velký úchop, nebál jsem se a byl jsem zapálený. Na trénink
na Vyšehradě jsem jezdil na kole z Chodova. Vyjet krčský kopec bylo náročné. Byl to vlastně takový dvojitý trénink. To přineslo svoje výsledky. Po půl roce jsem zkusil mistrovství České republiky, skončil jsem na třetím místě, a tím začala moje sedmiletá sportovní kariéra. Rok na to jsem se dostal do kadetské reprezentace. V 16 letech jsem se posunul do juniorů a jel do Bukureště na mistrovství Evropy. Jako junior jsem začal zápasit první mužskou ligu a pořád jsem šel dopředu. Přidal jsem si doplňkový sport, vzpírání. Sportoval jsem, jezdil jsem po světě. Dostal jsem se do olympijského výběru. Na kvalifikaci na olympijské hry jsem měl ve čtvrtfinále úraz s kolenem. Musel jsem odstoupit. Nemohl jsem aktivně trénovat, a to mě vyřadilo z reprezentace. Dále jsem však působil pod Sokolem Vyšehrad a díky mým výsledkům si mě všiml klub RCS Rehau v Německu. Podepsal jsem smlouvu a letos to už bude pátý rok, co za ně zápasím.

Můj život byl sport a škola. Dával jsem tomu všechno,dostal jsem se na vrchol, patřil mezi nejlepší. Když máte výsledky, lidi o vás stojí. Pak přišlo zranění a ti, které jsem bral jako rodinu, se ke mně otočili zády. Tato moje první pomyslná životní facka mi ale dala pozitivní pohled do života. Moji vytrvalost, snahu, jsem nasměroval do studia a založení oddílu.
Dokončuji bakalářské studium na České zemědělské univerzitě, obor Technické zařízení budov, a zároveň učím vzpírání, vytvářím tréninkové plány, startujeme master ligu, ženskou a mužskou druhou ligu. Poprvé připravuji poslední kolo národní druhé ligy – mužů a žen, které se bude konat v říjnu v Praze a kde chci překvapit přitažlivým doprovodným programem a tak dobrou atmosférou, že se závodníci i návštěvníci nebudou dívat na hodinky.

To je opravdu hodně specifické prostředí a je nezbytné ho velmi dobře poznat a naučit se v těchto prostorách fungovat, bez toho neuděláte nic. Naprosto na všechno jsou nastavena přísná pravidla, která se neporušují. Na každý úkon potřebujete zvláštní povolení, o které často musíte žádat s velkým předstihem, a vše musíte samozřejmě sladit s provozním personálem elektrárny a harmonogramem stavby. Při vstupu do vybraných prostor vás systém turniketů i váží. Občas jsem si dělal z kolegy legraci a schválně mu přišlapával stupínek turniketu, aby ho systém pak systém nechtěl pustit dál. Časem si ale na tyto podmínky zvyknete. Vlastně vám nic jiného než je akceptovat nezbude – a najdete si malé vychytávky, které vám usnadní život. Já už jsem si například zvykl nosit pásek s plastovou přezkou, pracovní boty s kompozitovou špičkou, nenosit oblečení s kovovými doplňky a před kontrolou si nezapomínám z kapsy vyndat i orbitky, které občas zachytí rám na detekci kovu.

Když jsem dostal nabídku podílet se na projektech v Dukovanech, vlastně jsem příliš dlouho neváhal. Dávalo mi smysl mít práci blízko domova a zároveň jsem byl hodně zvědavý. Říkal jsem si, že práce v prostředí jaderné elektrárny přece musí být jedinečná zkušenost, a nespletl jsem se.

Při práci je pro mě hodně důležité, s kým na projektu spolupracuji a abychom byli dobře sladění. Pak se může jednat i o hodně náročný projekt a vím, že ho společně zvládneme – to je pro mě opravdu alfa a omega. Každý z nás má své silné i slabé stránky a je důležité se umět správně doplňovat.

Vyhovuje mi, že to do práce nemám daleko, a když v práci skončím, jsem rád doma na jižní Moravě a k tomu přirozeně patří i dobré víno. Říká se, že víno nabízí hodně chutí a naplní smysly a já si rád užívám večery, kdy si se skleničkou kvalitního vína mohu po práci vyčistit hlavu.

Navíc jsem měl vzor ve svém tátovi, který stavební obor také vystudoval. Měli jsme malou rodinnou stavební firmu, ve které jsem později v průběhu studia pomáhal. Do SMP CZ jsem nastoupil jako absolvent ČVUT v roce 2000. Začínal jsem jako asistent stavbyvedoucího, prošel praxí na stavbách jako mistr a nyní působím jako stavbyvedoucí na rekonstrukci Nuselského mostu.

Na mé práci mě nejvíc baví, že vytvářím hmatatelnou věc – mosty, které budou sloužit dalším generacím. Neustále získávám zkušenosti a nové dovednosti – kromě odborné činnosti se rozvíjím i v dalších oblastech jako je organizace, práce s lidmi a plánování. Současně musím zvládat kontrolu nastavených cílů, ekonomiky stavby a jsem za to všechno zodpovědný.

Začátek nové stavby je vždycky vstup do nového prostředí a trochu krok do neznáma. Noví investoři, kolegové, subdodavatelé a další. Nejprve probíhají základní práce nutné pro rozjezd stavby, ale brzy se v krajině začínají tyčit první pilíře a zahajujeme práce na nosné konstrukci mostu. Tyto práce probíhají relativně rychle a most nám roste před očima. Úplně nakonec provádíme vybavení mostu jako např. římsy, svodidla a samotnou vozovku. Před tím, než stavbu předáme investorovi, musí proběhnout zatěžovací zkouška a případné odstraňování vad a nedodělků. Sami zpětně vyhodnocujeme, zda realizace zakázky proběhla podle plánů. Jako stavbyvedoucí, zodpovídám za to, abychom zakázku odevzdali v potřebné kvalitě a plánovaném termínu. Běžný pracovní den pro mě začíná dispečinkem s technikem, kde vyhodnotíme stanovené cíle předchozího dne. Potom probíhá pětiminutovka s dělníky, kdy jim rozdělím jednotlivé pracovní úkoly. Následuje pochůzka po stavbě, kontrola dodržování BOZP a provádění prací. Pak mě čeká práce v kanceláři – vyřizování e-mailové pošty, sledování ekonomiky stavby, plánování a koordinace prací se subdodavateli, kontrola a aktualizace harmonogramu, vyřizování objednávek, zápis do stavebního deníku, ….. Každý den se přitom vyskytne spousta úkolů, které musíme řešit na místě a ihned.

V posledních patnácti letech jsem se podílel na mnoha zakázkách, nejvíc ale vzpomínám na stavbu dálničního mostu v inundačním území Lužnice ve Veselí nad Lužnicí. Především pro velikost a délku objektu a s tím související délku trvání stavby. Výjimečné bylo také okolí, prostředí krásné jihočeské přírody a mnoho příjemných lidí, se kterými jsem měl možnost na projektu spolupracovat.

Po maturitě jsem si dobrovolně vybral těžkou práci a šel jsem tahat železo – mimo jiné proto, že jsem v té době dělal silové sporty a práce pro mě byla současně dobrý trénink. Zároveň jsem byl zapáleným trampem a na divizi v Berouně, kam jsem po škole nastoupil, mě vlastně taky trochu přitáhla trampská parta – v pátek po práci jsme se vždycky sbalili a společně vyrazili do lesa nebo na vodu. Tramping hodně spojuje a drží lidi spolu, já v tom vidím hezkou paralelu s budováním mostů, které zkracují cesty a pomáhají lidem být si blíž.

Za ty roky, co jsem u firmy, jsem se podílel na vybudování velkých a krásných mostů, například mostu Generála Chábery v Litoměřicích, Lahovického mostu přes údolí Berounky, na opravě Karlova mostu nebo stavbě čtyřpatrového mostního křížení v Banské Bystrici a mnoho dalších, k tomu jsem občas dostal takové „bonbonky“ jako třeba rozhlednu na Boubíně. To byla krásná akce, kdy jsme se pohybovali v prostoru národní přírodní rezervace a obklopovala nás nádherná příroda. Mně to hodně připomínalo moji trampskou minulost a chvíle na Šumavě jsem si užíval. Podobné to bylo ve Vysokých Tatrách, kde jsem měl tu čest řídit stavbu vodního díla v Ráčkově dolině.

Kromě práce mě vždycky naplňoval i sport. Věnoval jsem se silovým sportům – přetlačování rukou neboli páce a benchpressu a v obou disciplínách jsem byl úspěšný i na mezinárodní úrovni. V páce, na kterou jsem se zaměřoval nejvíce, se mi podařilo získat tituly mistra Evropy i světa. Páku mám rád, protože je to jediný kontaktní sport, jehož cílem je porazit soupeře, aniž bych mu při tom fyzicky ublížil. Zároveň je to sport, který je hodně lidový a alespoň jako dítě si ho vyzkoušel snad úplně každý. Dnes je ale mým největším koníčkem motorka Harley Davidson. Vždy pro mě byly hodně důležité hodnoty jako svoboda a demokracie a jízda na motorce je pro mě jejich ztělesněním. V jistém smyslu se tak znovu vracím k cestám do přírody a především si užívám pocit volnosti.

Jestli si říkáte, že to není možné, tak to ve skutečnosti nebylo zase tolik složité. Když nám ve škole nabídli účast v mentoringovém programu, všiml jsem si, že jedním z mentorů je i Martin Doksanský – neváhal jsem a oslovil ho přímo. Martin mou žádost přijal, a kromě pravidelných setkání mi nabídl i možnost absolvovat s ním pracovní jednání nebo se účastnit setkání top managementu. Dodnes si vybavuji, jak mě jednou nechal shrnout výsledek jednání a jak strašně jsem byl nervózní. Byla to ale jedinečná zkušenost a skvělá škola.

Po skončení studia jsem se hodně chtěl dostat z kanceláře na stavbu. Dostal jsem příležitost začít jako mistr na stavbě tunelu Blanka, a i když to byl na začátku samozřejmě stres z nových a neznámých věcí, bylo skvělé vidět hned na místě výsledky naší práce. Postupně jsem pokračoval jako stavbyvedoucí a vedoucí projektu na prodloužení trasy A metra, pokračování tunelu Blanka, bezbariérovém zpřístupnění stanice metra Anděl a mnoha dalších.

V době, kdy jsem působil na stavbě nebo jako vedoucí projektu, cestoval jsem po celé republice a hodně pracoval, manželka se mě často ptala, proč to dělám a jestli to za to stojí. Pamatuji si přesně, kdy se to změnilo. Jednou jsme hráli s kolegy florbalový turnaj a pozval jsem ženu, aby se přišla podívat. Když pak viděla, jak si s kolegy rozumíme a jak komunikujeme, řekla mi, že všemu rozumí, a myslím, že mi toho tenkrát i zpětně hodně odpustila. Vážím si kolektivu, který kolem sebe mám, a vím, že lepší bych jinde hledal jen těžko. Nemám rád velké změny a jsem rád, že mám možnost zkoušet nové role, aniž bych musel „měnit dres“. Když jsem po několika letech na stavbě cítil, že potřebuji změnu, přijal jsem novou výzvu a aktuálně působím na pozici obchodního manažera. Obchod mě ostatně lákal už v minulosti a tahle pozice pro mě byla zajímavým impulsem. Myslím, že je vždy co zlepšovat, a tahle výzva mi dává hodně prostoru pro další profesní i osobní rozvoj.

Prací na projektu nové vodní linky Ústřední čistírny odpadních vod v Praze jsem vlastně strávil naprostou většinu svého působení v SMP CZ – je to hodně náročných, zajímavých, a hlavně nezapomenutelných deset let.

Celou svou dosavadní profesní kariéru jsem pracoval ve stavebnictví převážně v oboru vodohospodářských staveb a pozemních staveb. Stavařinu jsem si přitom vybral jako budoucí povolání až na poslední chvíli, když jsem na gymnáziu přemýšlel kam dál. Stavebnictví jsem tehdy vnímal jako obor, ve kterém uvidím výsledky své práce, a líbilo se mi, že každý den je jiný. Tahle má očekávání se rozhodně naplnila a musím dodat, že jsem svého rozhodnutí nikdy nelitoval.

Když jsem v roce 2009 přišel do SMP CZ, znal jsem už mnohé kolegy ze svých předchozích působišť a vidina společné práce byla i jedním z důvodů, proč jsem do firmy šel. Hodně si cením toho, že jsou mými nadřízenými lidé, kterých si vážím nejen profesně, ale i lidsky a jimž mohu důvěřovat. Totéž platí i v případě mých spolupracovníků a podřízených. Nemyslím si, že je to vždy samozřejmost, a dobrý tým beru jako velký benefit. Ve firmě zní často heslo „společně“, a byť to může znít jako fráze, pro mě má význam a dává mi skutečný smysl.

Stavba nové vodní linky je skvělým příkladem toho, jak je důležité, aby všichni táhli za jeden provaz. Stavbu bychom nikdy nedokázali dokončit, kdyby spolupráce nefungovala, a naprosto každý, kdo se na projektu podílel, zde zanechal svou stopu.

Letos to bude už deset let od vyhlášení veřejné soutěže na tento projekt. Samotná realizace přitom trvala „pouze“ tři roky. Byla to ale hodně intenzivní etapa – v době největší vytíženosti jsme například měli na staveništi až dvacet jedna jeřábů a pracovali jsme v největší pažené jámě v České republice. Nejvíce ale přece jen vzpomínám na vlastní zahájení stavby, které se z různých důvodů dlouho odkládalo, a my už jsme se opravdu těšili, až se konečně pustíme do práce. Neméně důležitým momentem pro mě bylo dokončení vlastní realizace stavby a jsem hodně hrdý na celý tým, že jsme to dokázali včas přesně podle smlouvy. Nyní ještě dokončujeme některé vícepráce, které si investor objednal po předání stavby a během několika měsíců moje mise na Císařském ostrově skončí. Vím, že takto unikátní projekt se povede možná jednou za profesní život, a proto jsem rád, že jsem byl jeho součástí, a pomalu se začínám těšit na nové akce.