Uplynulo jen pár měsíců od chvíle, kdy jsme předali do rukou investora největší stavbu, na které jsem se za celý svůj život podílel. Prací na projektu nové vodní linky Ústřední čistírny odpadních vod v Praze jsem vlastně strávil naprostou většinu svého působení v SMP CZ – je to hodně náročných, zajímavých, a hlavně nezapomenutelných deset let.

Celou svou dosavadní profesní kariéru jsem pracoval ve stavebnictví převážně v oboru vodohospodářských staveb a pozemních staveb. Stavařinu jsem si přitom vybral jako budoucí povolání až na poslední chvíli, když jsem na gymnáziu přemýšlel kam dál. Stavebnictví jsem tehdy vnímal jako obor, ve kterém uvidím výsledky své práce, a líbilo se mi, že každý den je jiný. Tahle má očekávání se rozhodně naplnila a musím dodat, že jsem svého rozhodnutí nikdy nelitoval.

Když jsem v roce 2009 přišel do SMP CZ, znal jsem už mnohé kolegy ze svých předchozích působišť a vidina společné práce byla i jedním z důvodů, proč jsem do firmy šel. Hodně si cením toho, že jsou mými nadřízenými lidé, kterých si vážím nejen profesně, ale i lidsky a jimž mohu důvěřovat. Totéž platí i v případě mých spolupracovníků a podřízených. Nemyslím si, že je to vždy samozřejmost, a dobrý tým beru jako velký benefit. Ve firmě zní často heslo „společně“, a byť to může znít jako fráze, pro mě má význam a dává mi skutečný smysl.

Stavba nové vodní linky je skvělým příkladem toho, jak je důležité, aby všichni táhli za jeden provaz. Stavbu bychom nikdy nedokázali dokončit, kdyby spolupráce nefungovala, a naprosto každý, kdo se na projektu podílel, zde zanechal svou stopu.

Letos to bude už deset let od vyhlášení veřejné soutěže na tento projekt. Samotná realizace přitom trvala „pouze“ tři roky. Byla to ale hodně intenzivní etapa – v době největší vytíženosti jsme například měli na staveništi až dvacet jedna jeřábů a pracovali jsme v největší pažené jámě v České republice. Nejvíce ale přece jen vzpomínám na vlastní zahájení stavby, které se z různých důvodů dlouho odkládalo, a my už jsme se opravdu těšili, až se konečně pustíme do práce. Neméně důležitým momentem pro mě bylo dokončení vlastní realizace stavby a jsem hodně hrdý na celý tým, že jsme to dokázali včas přesně podle smlouvy. Nyní ještě dokončujeme některé vícepráce, které si investor objednal po předání stavby a během několika měsíců moje mise na Císařském ostrově skončí. Vím, že takto unikátní projekt se povede možná jednou za profesní život, a proto jsem rád, že jsem byl jeho součástí, a pomalu se začínám těšit na nové akce.

Do SMP CZ jsem přišel ještě jako student ČVUT, nastoupil jsem na pozici přípraváře a už během několika měsíců jsem se účastnil jednání představenstva. Jestli si říkáte, že to není možné, tak to ve skutečnosti nebylo zase tolik složité. Když nám ve škole nabídli účast v mentoringovém programu, všiml jsem si, že jedním z mentorů je i Martin Doksanský – neváhal jsem a oslovil ho přímo. Martin mou žádost přijal, a kromě pravidelných setkání mi nabídl i možnost absolvovat s ním pracovní jednání nebo se účastnit setkání top managementu. Dodnes si vybavuji, jak mě jednou nechal shrnout výsledek jednání a jak strašně jsem byl nervózní. Byla to ale jedinečná zkušenost a skvělá škola.

Po skončení studia jsem se hodně chtěl dostat z kanceláře na stavbu. Dostal jsem příležitost začít jako mistr na stavbě tunelu Blanka, a i když to byl na začátku samozřejmě stres z nových a neznámých věcí, bylo skvělé vidět hned na místě výsledky naší práce. Postupně jsem pokračoval jako stavbyvedoucí a vedoucí projektu na prodloužení trasy A metra, pokračování tunelu Blanka, bezbariérovém zpřístupnění stanice metra Anděl a mnoha dalších.

V době, kdy jsem působil na stavbě nebo jako vedoucí projektu, cestoval jsem po celé republice a hodně pracoval, manželka se mě často ptala, proč to dělám a jestli to za to stojí. Pamatuji si přesně, kdy se to změnilo. Jednou jsme hráli s kolegy florbalový turnaj a pozval jsem ženu, aby se přišla podívat. Když pak viděla, jak si s kolegy rozumíme a jak komunikujeme, řekla mi, že všemu rozumí, a myslím, že mi toho tenkrát i zpětně hodně odpustila. Vážím si kolektivu, který kolem sebe mám, a vím, že lepší bych jinde hledal jen těžko. Nemám rád velké změny a jsem rád, že mám možnost zkoušet nové role, aniž bych musel „měnit dres“. Když jsem po několika letech na stavbě cítil, že potřebuji změnu, přijal jsem novou výzvu a aktuálně působím na pozici obchodního manažera. Obchod mě ostatně lákal už v minulosti a tahle pozice pro mě byla zajímavým impulsem. Myslím, že je vždy co zlepšovat, a tahle výzva mi dává hodně prostoru pro další profesní i osobní rozvoj.

Možná někoho překvapí, že přestože nyní působím na pozici ředitele projektu a mám za sebou několik let úspěšného vedení společnosti SMS na Slovensku, začínal jsem ve firmě na dělnické pozici jako železář. Po maturitě jsem si dobrovolně vybral těžkou práci a šel jsem tahat železo – mimo jiné proto, že jsem v té době dělal silové sporty a práce pro mě byla současně dobrý trénink. Zároveň jsem byl zapáleným trampem a na divizi v Berouně, kam jsem po škole nastoupil, mě vlastně taky trochu přitáhla trampská parta – v pátek po práci jsme se vždycky sbalili a společně vyrazili do lesa nebo na vodu. Tramping hodně spojuje a drží lidi spolu, já v tom vidím hezkou paralelu s budováním mostů, které zkracují cesty a pomáhají lidem být si blíž.

Za ty roky, co jsem u firmy, jsem se podílel na vybudování velkých a krásných mostů, například mostu Generála Chábery v Litoměřicích, Lahovického mostu přes údolí Berounky, na opravě Karlova mostu nebo stavbě čtyřpatrového mostního křížení v Banské Bystrici a mnoho dalších, k tomu jsem občas dostal takové „bonbonky“ jako třeba rozhlednu na Boubíně. To byla krásná akce, kdy jsme se pohybovali v prostoru národní přírodní rezervace a obklopovala nás nádherná příroda. Mně to hodně připomínalo moji trampskou minulost a chvíle na Šumavě jsem si užíval. Podobné to bylo ve Vysokých Tatrách, kde jsem měl tu čest řídit stavbu vodního díla v Ráčkově dolině.

Kromě práce mě vždycky naplňoval i sport. Věnoval jsem se silovým sportům – přetlačování rukou neboli páce a benchpressu a v obou disciplínách jsem byl úspěšný i na mezinárodní úrovni. V páce, na kterou jsem se zaměřoval nejvíce, se mi podařilo získat tituly mistra Evropy i světa. Páku mám rád, protože je to jediný kontaktní sport, jehož cílem je porazit soupeře, aniž bych mu při tom fyzicky ublížil. Zároveň je to sport, který je hodně lidový a alespoň jako dítě si ho vyzkoušel snad úplně každý. Dnes je ale mým největším koníčkem motorka Harley Davidson. Vždy pro mě byly hodně důležité hodnoty jako svoboda a demokracie a jízda na motorce je pro mě jejich ztělesněním. V jistém smyslu se tak znovu vracím k cestám do přírody a především si užívám pocit volnosti.

Účast na projektech pro energetiku znamená v mém případě především zakázky v Jaderné elektrárně Dukovany. To je opravdu hodně specifické prostředí a je nezbytné ho velmi dobře poznat a naučit se v těchto prostorách fungovat, bez toho neuděláte nic. Naprosto na všechno jsou nastavena přísná pravidla, která se neporušují. Na každý úkon potřebujete zvláštní povolení, o které často musíte žádat s velkým předstihem, a vše musíte samozřejmě sladit s provozním personálem elektrárny a harmonogramem stavby. Při vstupu do vybraných prostor vás systém turniketů i váží. Občas jsem si dělal z kolegy legraci a schválně mu přišlapával stupínek turniketu, aby ho systém pak systém nechtěl pustit dál. Časem si ale na tyto podmínky zvyknete. Vlastně vám nic jiného než je akceptovat nezbude – a najdete si malé vychytávky, které vám usnadní život. Já už jsem si například zvykl nosit pásek s plastovou přezkou, pracovní boty s kompozitovou špičkou, nenosit oblečení s kovovými doplňky a před kontrolou si nezapomínám z kapsy vyndat i orbitky, které občas zachytí rám na detekci kovu.

Když jsem dostal nabídku podílet se na projektech v Dukovanech, vlastně jsem příliš dlouho neváhal. Dávalo mi smysl mít práci blízko domova a zároveň jsem byl hodně zvědavý. Říkal jsem si, že práce v prostředí jaderné elektrárny přece musí být jedinečná zkušenost, a nespletl jsem se.

Při práci je pro mě hodně důležité, s kým na projektu spolupracuji a abychom byli dobře sladění. Pak se může jednat i o hodně náročný projekt a vím, že ho společně zvládneme – to je pro mě opravdu alfa a omega. Každý z nás má své silné i slabé stránky a je důležité se umět správně doplňovat.

Vyhovuje mi, že to do práce nemám daleko, a když v práci skončím, jsem rád doma na jižní Moravě a k tomu přirozeně patří i dobré víno. Říká se, že víno nabízí hodně chutí a naplní smysly a já si rád užívám večery, kdy si se skleničkou kvalitního vína mohu po práci vyčistit hlavu.

Mezi slova SMP CZ a kariéra bych bez velkého rozmýšlení mohl vložit rovnítko. Celou svou profesní dráhu jsem prožil v SMP CZ, a přitom jsem původně stavařem vůbec být nechtěl. Můj táta byl odborníkem na mostní konstrukce, byl u prvních letmých betonáží v tehdejším Československu a jako stavbyvedoucí působil i na stavbě Nuselského mostu v Praze. Mě ale lákaly spíš přírodovědné obory a svou budoucnost jsem viděl úplně jinde než na stavbě a u mostů. Geny ale nakonec přece jen zvítězily a mosty mě provází celým mým profesním životem.

Hned po škole jsem nastoupil do státního podniku Stavby silnic a železnic a téměř hned jsem byl jako asistent stavbyvedoucího vyslán na stavbu mostu přes Labe v Děčíně. Tu tehdy realizoval Závod 2, který se později transformoval ve společnost SMP CZ. V následujících letech jsem prošel všemi pozicemi na stavbě, byl jsem zodpovědný za region jižní Čechy a později jsem zastával pozici ředitele divize a následně výrobně-technického náměstka.

Všechny ty roky mě bavila obrovská pestrost projektů a výzev, které mi práce v SMP CZ až dodnes nabízí. V paměti mi hodně utkvěla stavba zavěšeného mostu přes vodní nádrž Jordán v Táboře Tehdy jsem totiž stavbu poprvé vedl jako stavbyvedoucí a zároveň to byl opravdu pěkný projekt. Příští rok oslavím u „mostařů“ 40. pracovní výročí a jsem hrdý na spoustu staveb, na kterých jsem se za tu dobu podílel. Jedna akce má ale v mých vzpomínkách opravdu speciální místo. Když v roce 2010 postihly okolí Frýdlantu silné povodně, voda tehdy zničila mnoha lidem přístupové cesty do jejich domovů. My jsme zvládli skvěle zareagovat a poměrně rychle jsme začali budovat lávky a provizorní mostky, abychom místním v rámci možností zajistili návrat k běžnému životu. Bylo úžasné vidět tak rychle výsledek naší práce a dodnes mám dobrý pocit, že jsme se spojili a pomohli těm, kdo to potřebovali. Je to krásná ukázka toho, že i když je stavařina náročný obor, má smysl a skutečně pomáhá usnadňovat a zlepšovat život lidí kolem nás.